Čím se liší bolavá záda od bolavé duše? Možná tím, co nás začalo bolet jako první. Ale podstatné je to o které bolesti umíme mluvit a kterou naopak skrýváme. Na bolesti těla nemáme problém upozornit. Doma nebo i v práci často vědí s přesností švýcarských hodinek, kdy nás začal bolet zub, v které části zad nás pobolívá, nebo jestli na nás právě ,,něco neleze”. Co když ale na nás lezou chmury a ozývá se bolest naší duše? To už tak jednoduché není, otevřít se druhým lidem a ukázat své ,,nefyzické zranění”. Je to tak? Nebát se sdílet vnitřní bolesti a otevřeně mluvit s druhými lidmi o tom co právě prožíváme. A tak jsme se odnaučili říkat věty typu: ,,dnes cítím spíš smutek, protože… Nebo: ,,poslední dobou mě něco tíží, ještě jsem s tebou o tom nemluvil, ale teď bych to chtěl napravit”. Pojďme se podívat na to, kdy v historii naší civilizace došlo k narušení rovnováhy mezi pocitovou a materiální stránkou člověka a proč byly lidské emoce dány na druhou kolej. Díky těmto souvislostem pochopíme, proč následky takového spirituálního odnětí řešíme dodnes. Na závěr zmíním i několik akutních homeopatických léků jako první pomoci při stavech úzkosti a mírné deprese.
Strach z odmítnutí, pocit, že budeme v očích druhých lidí slabí nebo cítíme nejistotu když máme vyjádřit své vlastní pocity. Podobně jako jsme se odnaučili potkávat, se svými myšlenkami a na tyto ,,schůzky s nimi” si vyčlenit každý den alespoň 10 minut svého času. Tak to jsou možná hlavní důvody toho, proč nefyzické bolesti dnes dusíme uvnitř sebe jako naše babičky dusily jídlo v tlakových hrncích. Pomyslnou páru upouštíme jen výjimečně, a to až ve chvíli, kdy je hrnec natlakovaný tak moc, že hrozí jeho exploze. Proč to tedy děláme? I přes to, že dnes známe přímou souvislost mezi toxickými, potlačenými emocemi a onemocněními, které z nich vznikají. O jakých souvislostech mluvím a jak to celé funguje?
Jak se emoce projevují ve hmotě?
My všichni máme ve své paměti uložené nějaké bolestné vzpomínky – zklamání, utrpení, výčitky, hněv atd. Tyto emoce považujeme za ,,nepěkné” a tak je skrýváme, před světem a často i před sebou samými. V obou těchto případech děláme chybu. Pokud se rozhodneme potlačovat tyto duševní rány, které jsou ze začátku nefyzické, ignorujeme je, tak tím vším si zaděláváme na trpký život a vážná fyzická onemocnění. Pocity, které modeluje naše mysl nebo i reakce těla samotného, to všechno dává vzniknout specifickým peptidových řetězců, které jsou označovány jako signální molekuly. Tyto molekuly v těle nezahálí a hojně v něm kolují. Právě proto, že všechny naše buňky mezi sebou a CNS si neustále ,,povídají” a tyto neuropeptidy produkují. Co neustále řeší: Kdo jsem? Jak se teď cítíme? Co máme dělat? Hlásíme problém! Jinými slovy, naše emoce mají na fyzické úrovni svůj jasný biologický otisk. Každá naše emoce vyvolá tvorbu specifických signálních molekul. Ty pak cestují cévním řečištěm a nesou jasnou informaci cílové tkáni. Např. orgánům, svalům a žlázám s vnitřní sekrecí. Ti všichni mají peptidové receptory na něž se tyto emocionální informace navazují. Cítíte se teď více zodpovědní za nemoce, chci říct emoce, které v sobě vytváříte? Buďte k sobě upřímní, jaké typy emocí kultivujete nejvíce? Je to pocit štěstí, uspokojení, radost nebo vděk? Nebo jsou to naopak pocity smutku, neštěstí, strachu, zášti, ukřivděnosti a dalších podobně zraňujících emocí? Jednoduše se tak dostáváme k tomu, co v praxi znamená somatizace. Naše žlázy, orgány, tkáně i buňky reagují na to, jaký typ emocí prožíváme a podle toho se (ne)zdravě vyvíjejí. V průběhu času, dle převládajících emocí je buď člověk zdravý, nebo onemocní (v kombinaci s dalšími faktory včetně toho jak pečujeme o své tělo). Tohle všechno obsahují vědecké výzkumy doktorky Candace Pert, která odstartovala novou éru tzv. regulační medicíny.
Proč je tak důležité umět bolestivé emoce řešit, neskrývat se před nimi a když je potřeba, tak je ventilovat? Pokud tak neučiníme, nevyjádřené emoce doslova uvíznou v našem těle. Emoce, které musí být vyřčeny a jsou uvězněné v těle, se snaží pohybovat směrem ven. To znamená, že se začnou projevovat jako fyzické změny na těle, které jsou nejprve mikroskopické ale později nabírají makroskopických rozměrů. I v tomto můžeme vidět snahu života, abychom integrovali všechno co ne naší součástí do jednoho funkčního celku. Před tímto není útěku. „Vnější” onemocnění, nám vždy budou nahlas zrcadlit naše ,,vnitřní trápení”. A to do té doby, dokud neskončíme s jejich ignorováním, ale naopak se otevřeme jejich poselství a začneme celou naší situaci řešit. Proto ve své poradně na homeopatii s psychosomatickým přístupem věnuji klientům velkou část prostoru proto, aby se potkali se svými emocmi, které potřebují integrovat aby mohli začít žít život šťastnější a zdravější.
Naučili jsme se oddělovat duši od těla. Příčiny tohoto myšlení můžeme hledat v nedávné historii
Možná žijete podobně jako já v určité sociální bublině. Ta moje je protkaná lidmi, kteří se zajímají o svou spiritualitu a aktivně hledají způsob jak ji kultivovat. Pokud bychom z této bubliny vystoupili, můžeme si všimnout dnešní, spíše vyprázdněné doby. Ta často postrádá jakýkoliv duchovní rozměr. Lidé v dnešní době hledají smysl svého života v krátkodobých požitcích a svou nenaplněnou spiritualitu se snaží doplnit plnými košíky v nákupních centrech. Tito lidé každé Vánoce přemýšlí, jaký dárek by je mohl naplnit štěstím ještě o něco víc než loňské Vánoce. Já mám ale pocit, že i oni dnes přicházejí na to, že to nejde a cesta ke štěstí musí vést jinudy.
Kde tedy můžeme v naší nedávné historii pozorovat snahu o oddělení duchovní podstaty od materiální části? Je to doba osvícenství. V něm působili známý myslitelé jako např. Isaac Newton, René Descartes nebo Francis Bacon. Tito pánové úspěšně položili základy dnešním moderním vědám, a dali vzniknout celé řadě vědeckých teorií. Na druhou stranu, jejich touha po exaktní, jednoduše ,,měřitelné pravdě” o našem světě se překlopila v pokračující trend odtržení materiálního těla od neuchopitelné duše a lidské mysli. Tento způsob uvažování nabral plné obrátky v dalším myšlenkovém proudu zvaném pozitivizmus. O něm už můžeme mluvit jako o tvrdém materialismu. Abych vám ještě lépe osvětlil historické souvislosti vzniku dnešní psychospirituální krize, budu pokračovat dál. Období pozitivizmu dalo vzniknout karteziánsko-newtonskému paradigmatu. Společnost skrze toto paradigma na člověka nahlížela a dnes ještě stále nahlíží, jako na biologický stroj. V důsledku takového postoje byl smysl lidského života okleštěn a definován pouze jako konkurenční boj člověka o přežití. Vidíte v tom podobnost s dnešní dobou?
Hodnota člověka nemůže být odvozována hodnotou jeho majetku
Vedeme neustálý shon o to, kdo má lepší postavení, majetek i moc. Komu tohle chybí, je zákonitě slabí a je na něj nahlíženo tak, že společnosti nemá takový člověk co přinést. A to je obrovská chyba. Na kartezianském uvažování s oblibou staví příznivci spolku Sysifos. Znáte ho? Členové tohoto spolku často a rádi demonstrují nesouhlas se vším, co neodpovídá jejich představě o fungování tohoto světa. Kdo se nepodrobí tomu aby kráčel v jejich ,,vědeckých šlépějích” a odmítne redukci světa pouze na materiální část, bude od členů Sisyfa po zásluze potrestán, vlastně odměněn bludným balvanem. Kam nás historicky takové uvažování dovedlo je vcelku jasné. Hledáme smysl života, ale nemáme čas o něm přemýšlet. Co můžeme dát za rovnítko vedle smyslu života? Jsou to věci, které nám v životě dávají smysl. Někdy jsou to věci, které nám dávají smysl na první dobrou. Někdy ale musíme v hloubi duši vycítit, že to tak má být i když to není pro nás není jednoduchá situace a to co po nás vyžaduje, od nás chce velké úsilí.
Fakt, že čistě psychické bolesti, které prožíváme my sami nebo naši blízcí nemůžeme brát na lehkou váhu, dokládá toto číslo. Víc jak 56 tisíc lidí ve státech EU každoročně spáchá sebevraždu. Což je mimochodem vyšší počet úmrtí než v důsledku vážných dopravních nehod. Taková čísla uvádí oficiální mezinárodní studie. Zároveň počet pacientů léčených v ambulantních psychiatrických zařízeních každoročně stoupá. To není vina pouze našich předků, kteří dali vzniknout karteziánsko-newtonskému paradigmatu. Ale je to nemoc celé společnosti, která se v určité době odklonila od své spirituální podstaty a teď si k ní hledá krůček po krůčku cestu zpět. Tendo neblahý vliv vyčlenit lidskou spiritualitu z běžného života můžeme vidět ve vztahu lidí k přírodě a jejímu drancování. Ale já věřím, že přes to všechno co jsem napsal, se svět a lidé v něm začínají měnit a jejich duch se začíná probouzet. Staré paradigma světa, ve kterém byla za posledních několik stovek let spiritualita člověka upozaděna na okraj, tak tento svět už lidem nestačí a ptají se stejně jako já ,,a co teď”? Jako odpověď nastupuje nová podoba vnímání spirituality, tzn. spiritualita svobodná, nezávislá na konkrétní církvi. Podobně jako člověk vyhledává prostor pro větší komunikaci se sebou samým a svým okolím. Lidé jsou frustrovaní z vlastní uzavřenosti a materiálního přebytku a touží najít přesah smyslu jejich života, chtějí se cítit znovu celistvý, tedy cítit se jako lidská bytost, která není pouze rozumovou stránku ale, která má i stránku citovou a spirituální.
Pokládejme smysluplné otázky a dávejme autentické odpovědi
Co tedy můžeme dělat v komunikaci jinak a lépe abychom kultivovali sebe a své okolí? Pokládejme smysluplné otázky a dávejme autentickými odpovědi. Říká vám něco tlachání u kávy? Nemusí to být ale jen tohle. Mám na mysli i večeři s rodinou nebo povídání si s přáteli. Všude tam pokládáme otázky. Například jak se člověku daří v práci, co jeho zdraví a jak se měl na dovolené. Neříkám, že jsou to špatné otázky. Ale jsou to skutečně ty otázky, u kterých se můžeme dozvědět o druhém člověku něco víc?
Možná se bojíme zeptat se na něco hlubšího, protože se sami bojíme podobnou otázku dostat. A možná jsme se to jen odnaučili a teď přišel ten správný čas, abychom se ke smysluplným rozhovorům vrátili. Ptejme se například: za co si teď vděčný? Jakou nejmilejší věc pro tebe někdo v poslední době udělal? Na co by sis přál/a mít více času? Pokud se naučíte pokládat, a teď mi dovolte to označení, smysluplné otázky, začnete více rozumět lidem kolem vás. Zároveň se dá očekávat, že podobné otázky budete dostávat i vy. Díky tomu budete více přemýšlet nad věcmi, které jsou pro vás důležité a nad kterými je dobré se v životě zamyslet. A když se naučíme mluvit mezi sebou více autenticky, naše odpovědi už nebudou mluvit jen o tom pěkném, ale třeba nasdílíme i něco, co bychom jinak v sobě drželi a naše tělo by nás časem muselo na tyto neřešené emoce (nemocemi) upozornit.
Homeopatické léky první pomoci
Žádné z těchto homeopatik nahrazuje kvalifikovaný výběr ani odbornou konzultaci s homeopatem. Mějte na paměti, že vystudovaný homeopat s praxí pracuje s daleko více informacemi než vy a je schopný váš případ vést takovým směrem, aby se pozitivně, dlouhodobě vyvíjel.
- Arsenicum Album: teno minerální homeopatický lék může pomoci s chronickou úzkostí, depresí a gastrointestinálními příznaky. Lidé v obraze tohoto léku se projevují neklidně až panicky. Na pozadí můžeme vidět strach ze smrti.
- Ignatia: toto homeopatikum může pomoci s depresí nebo úzkosti po náhlém traumatu nebo šoku, třeba i ze špatné zprávy. Člověk v obraze Ignatii může měnit své reakce na trauma od smíchu, přes pláče až k agresi.
- Natrum muriaticum: může pomoci u chronickému stresu a mírné depresi. U natria vidíme, že člověk úzkost a žal drží především v sobě.
- Sépie: ta může pomoci lidem, kteří se cítí vyčerpaní a nemilovaní. Takový obraz můžeme vidět např. u ženy kolem porodu, která necítí podporu od své rodiny nebo manžela.
- Aconite: stavy akutního záchvatů úzkosti. Něco co se stalo velmi náhle a nečekaně. Člověk reaguje na situaci panikou a chaotickým jednáním.
- Argentum nitricum: u takového jednotlivce můžeme pozorovat obavy z malých prostor a z výšek, například z mostů. Argentum nitricum má strach o své zdraví a dává to najevo. O pomoc si říká a pokud se mu nedostává, reaguje podrážděně.
- Lycopodium: může pomoci těm, kteří mají úzkost kvůli svým povinnostem, které musí zvládnout. Tito lidé mají strach ze selhání.
- Silicea: toto homeopatikum z oxidu křemičitého může pomoci těm, kteří nemají sebevědomí a mají strach z veřejného projevu. Jsou mírní, tiší až subtilní.
- Stramonium: v obraze tohoto homeopatického léku můžeme pozorovat úzkost způsobenou nočními můrami. Stramonium se snaží utéct od toho co v nich strach a úzkost vyvolává. Hledá podporu v druhých lidech a o pomoc si rozhodně říká.
Zdroje:
-
Studie o počtu dokonaných sebevražd v EU v roce 2015: https://ec.europa.eu/eurostat/web/products-eurostat-news/-/DDN-20180716-1
-
PLHÁKOVÁ, Alena. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. Psyché (Grada). ISBN 80-247-0871-x
-
KRÁL, Miloslav. Změna paradigmatu vědy. Praha: Filosofia, 1994. ISBN 80-7007-064-1.
-
CANDANCE, Pert. Molecules Of Emotion: The Science Behind Mind-Body Medicine. Simon & Schuster; 1999. ISBN 978-0684846347
